Poprvé jsem se pustila do pečení velikonočního kynutého mazance. Posilněna prosincovým úspěchem s vánočkou jsem velmi suverénně přistoupila k pečení. Už první zádrhel mě měl varovat. Nějak nechtěl vzejít kvásek a vyklepnutí žloutků se také neobešlo bez problémů. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost a začala jsem dávat všechny ingredience do domácí pekárny, abych si ulehčila práci s mícháním těsta.
Zapnula jsem pekárnu a po 5 minutách kontroluji stav těsta. A ono nic, stále stojí rovná hladina kvásku a mléka... Došlo mi to. Zapomněla jsem tam vložit háky. To už mě mělo fakt zastavit. Ale ne, nevzdala jsem to a po složité vyklepávání všech ingrediencí a nasazení hnětacích háků jsem upatlanýma rukama zapnula opětovně pekárnu.
Po chvíli kontrola těsta - je šíleně lepkavé. Přisypávám mouku. Ujíždí mi ruka a mouky se vsype vééélké množství. No, přilívám mléko. Pak ve mně hlodá červík, že mi to nenakyne. Tak zadělávám ještě jeden kvásek. A už jsme u kočičky a pejska, kterak spolu pekli dort. Stále něco přisypávám, až má pekárna problém těsto umíchat. Konzistence je naštěstí jakž takž, a tak nechávám těsto odpočívat a kynout.
Hodinka uběhla, mrknu na těsto a vidím, že ztrojnásobilo objem. Místo malého mazance budeme mít obrovskou hroudu. Sotva se mi vleze na plech, a po dlouhém boji dávám mazanec konečně péct. Na doporučených 45 minut. Po půl hodině mě manžel děsí, že je nějak moc hnědý. Rychle jej vyndavám, je popraskaný, ale vypadá celkem dobře. Jenže...
Po nakrojení zjišťujeme, že vevnitř není dostatečně upečen, a tak znova putuje do trouby. To už ale zcela nedává, zespodu tvrdne a uvnitř je stále mazlavě nedopečený. Jíst se to dá, muž se na mě při snídani usmívá, ale já vím, že má co dělat, aby jej bez stálého zapíjení kávy vůbec spořádal.
Příští Velikonoce se výzvě znovu postavím. Už jsem si našla ověřené recepty, jeden musí vyjít!
